Ten byl totiž maskotem a razítkem Strany zelených (nešlo o ekologii, ale o to, aby se něco dělo, aby něco rostlo), která měla zakládající sjezd i členské průkazy a byla hybatelkou tehdejšího studentského dění – časopisu, kabaretů, souboru Tomahawk, hudebně recitační skupiny Hlas z OKRu (čti z obsahové hloubky čili z ostravsko-karvinského revíru s okrově nadějným zabarvením), studentské slavnosti majáles, koncertů…

Proč zrovna Tučňák, to už se nepamatuji, ale vím, že jsme z něho jako ze zvířete měli radost. On totiž vypadá až sošně důstojně, ale jen do té doby, než se dá groteskně chaplinovsky do pohybu. A byla to ostatně tato směska humorného s vážným, co bylo pro naše tehdejší konání typické: radovat se závažně – tedy na vážná témata - a to osobně aj veřejně. Vytvořili jsme tak vlastně svoji třídu, která byla společností beztřídní a která vznikla na základě potřeby žít spolu a po svém.

Členy Strany zelených byli Robert Janík, Radek Kaňovský, Jan Gogola, Martin Polách a čestným členem byl Karel Taft, ale do zmiňované třídy patřili také a zejména Martin Holčík nebo Robert Deml, Víťa Hybler, Tomáš Malina, Pavel Kratochvíl, David Ondra a řada dalších. Všichni jsme byli spolužáci z ročníku (většinou ze 4. B a 4. E), který maturoval v roce 1989. Nicméně především v souboru Tomahawk se začínali projevovat také studenti mladší (třeba Petr Kovařík, Dalibor Hofman, Pavel Procházka, Marek Blaha a další), z nichž někteří posléze převzali redakci časopisu Tučňák. Organizačně-duchovně-technickým mužem tu v pozadí, tu v popředí byl tehdejší programový šéf klubu UHáčko ve Starém Městě Michal Stránský, z jehož iniciativy například vzešel zmiňovaný majáles. Významným souputníkem a spolutvůrcem byla umprumácká kapela Beziluzíbend, o čemž svědčí i rocková opera, kterou nastudovala se Stranou zelených (titulní píseň Plave piloun z hlubiny, nemá žádné bodliny, nemá žádnou bodlinu) anebo třeba její text Tučňák:

Jednou se probudím
říkám Mařko kolik je hodin
podívám se na Mařku
a co to nevidím
Mařka je tučňák!!!

Říkám si tak to je moc
tohle chce panáka
tak šáhnu pro flašku
vytáhnu tučňáka!!!

Beziluzíbend se také podílel na přepadení jednoho z výchovných koncertů, které se pořádaly pro studenty gymnázia, aby se přivzdělali v oblasti vážné hudby. Na jeviště Slováckého divadla se tehdy nečekaně vplížili členové skupiny s Hlasem z OKRu i dalšími diverzanty a s písní „…my máme rádi barvu zelenou…“ proměnili důstojného pana profesora s účinkující houslistkou v sochy. V závěru „atentátu“ na kulturu pozvali dva studenti – jeden v kroji lidovém, druhý ve svazáckém – přítomné na koncert tehdy zářící reggae kapely Yo Yo Band.

V jedné z písní Hlasu z OKRu se taktéž tučňák objevuje, a to na základě situace z vodáckého zájezdu Strany zelených na Berounce, kde nejmenovaný člen na chladném břehu nekoordinovaně poskakoval nahoru a dolů:

Zima, zima, zima, tučňák leze do vrchu,
vem si čibuk a běž sa tam podívat…

Tato výprava byla památná státotvorným výletem dvou delegátů 21.8.1988 do Prahy, kde došlo zřejmě k první protirežimní veřejné demonstraci od roku 1968, a také tím, že na Berounce soubor po srážce voru s větví utopil hudební nástroj Jana Gogoly, kterým byl zakorymel (zařízení kónicko-rytmicky-melodické neboli trouba ze starého gramofonu). Z této ztráty se Hlas z OKRu již nevzpamatoval.
Strana zelených se vrátila do začátku školního roku a příprav na Tučňalízu 88, což byl koncert schválený celoškolským výborem SSM poté, co byly předloženy texty a přislíbeno, že se nebude hrát heavy metal. Mladý svět tehdy otiskl tuto naši zprávu: “Dobré odpoledne fanouškům dobré hudby“ – těmito slovy začínal na školním hřišti uherskohradišťského gymnázia koncert gympláckých „hudebních“ skupin. Na pódiu se střídají Hlas z OKRu, temperamentní host z umprumky Beziluzibend, těžká, kovaná Tudy cesta nevede a jediný zástupce  profesorů dr. Ivo Lysoněk. Neobvyklé bylo vstupné – 10 korun na Fond solidarity. Akce s názvem „Tučňalíza 88“, o jejíž organizaci a propagaci se zasloužil školní časopis Tučňák, se vydařila.“ Nutno přitom dodat, že samotný Tučňák hodnotil úroveň akce střízlivěji.

Ještě v květnu stejného roku Mladý svět zveřejnil čtyřstránkovou reportáž s fotografií na titulní stránce o majáles, který zřejmě poprvé v Československu po 20 letech zorganizovaly pod vedením Michala Stránského uherskohradišťské střední školy také naším letákovým zvoláním: „Byloť zde truchlivo až podnes, dosud smutně štěkal všechen pes, i dobytek již bolel slez, tu vzkřiknula celá ves a zvěst se šířila přes vlahou mez, kdež kvetl bílý vřes, pak zdáli šuměl temný les, že o trnopuku budou Majáles.“

Vše začalo ranním pochodem městem a tím, že studenti žádali ředitele škol o majálesové právo. Gymnaziální část průvodu přitom nejdříve zamířila k Hutnímu projektu na Palackého náměstí, kde začala vyvolávat na balkon Gottwalda. Tedy našeho staršího kamaráda a bývalého studenta gymnázia Alberta. Posléze se několik stovek studentů shromáždilo na náměstí Klementa Gottwalda, kde začala volba „hlukem“ Miss (Zuzana Štefunková z umprumky), krále (Karel Belík, průmyslovák I.) a řada akčních soutěží – běh v kašně, přetahování lanem, kutálení vajíčka nosem Prostřední ulicí, běh poslepu, kolik lidí se vejde na metr čtvereční, běh smíšených dvojic spojených vařenou nudlí… Večer se potom na UHáčku ve Starém Městě uskutečnil majálesový program za účasti skupin Beziluzíbend, Alternativní cesta pro Blízký, Střední a Dálný východ (pozměněná formace kapely Tudy cesta nevede) a Hlas z OKRu…

V roce 1988 začala na zmiňovaném UHáčku série gymnaziálních kabaretů, které byly tvořeny krátkými scénkami, písničkami a skeči většinou z dílny dramatické skupiny Výbrk. Zřejmě nejslavnějším dílem byla minihra Libora Zlomka Hej kulaku s Radkem Kaňovským v roli Lenina, ostatní členové Strany zelených hráli stromy. Politické procesy byly tématem jiné scénky o imaginárním sjezdu Strany zelených, na kterém předseda strany Radek Kaňovský (seděl na vrcholu dvojáku skrčený pod stropem) vyloučil všechny členy strany a nakonec i sebe samotného.

Strana zelených také v roce 1988 připravila divadelní zpracování jedné kapitoly komiksu Rychlé šípy a to mimo jiné s nápadem Roberta Janíka na pokračování na druhé straně, což u komiksu znamenalo obrácení listu a pro nás přestěhování jeviště za záda diváků. Toto představení se mně dostalo pod kůži: Michal Stránský mě držel na laně, protože jsem stál na vrcholu pyramidy sestavené z těl Rychlých šípů a on mě měl pomalu spouštět dolů v okamžiku zhroucení „stavby“, abych stihl říct svoji „bublinovou“ repliku. Odboural jsem se však absurdností tohoto momentu stejně jako ostatní natolik, že jsem nebyl schopen slova. Michal mě tedy nespouštěl dolů, abych si mohl říct svoje a já tak svojí vahou úvazek, na kterém jsem visel, utahoval a utahoval...

Pro potřeby jiného kabaretu se nám nepodařilo přestěhovat na jeviště z vedlejší místnosti rozlehlé klavírní křídlo. Martin Holčík na ně tedy hrál v zákulisí a vymyslel si aspoň pro mne nezapomenutelný gag s dívkou divačkou fanynkou: ta šla po skončení scénky do portálu předat kytici mistrovi, který se ovšem těsně předtím přišel na jeviště uklonit, a oba se tak minuli.

Na UHáčku se také 28. října 1988 konal diskusní večer věnovaný výročí vzniku Československa. Otevřené, kritické a zároveň spiklenecké debaty se zúčastnili také „delegáti“ Strany zelených.

Na začátku roku 1989 se na Stranu zelených obrátil náš kamarád tramp s návrhem, abychom dali dohromady partu kluků, která by na okresním kole folkového festivalu Porta zazpívala trampskou hymnu Vlajku. Dodnes jsem se tohoto přítele nestihl zeptat, co ho tak vylekalo, když přišel na smluvenou schůzku do třídy, kde na něho čekalo cca 50 gymnazistů (později se přidali také přátelé pěvci odjinud). V každém případě jak nás uviděl, tak zmizel a nám ostatním přišlo líto nevyužít nashromážděného pěveckého kapitálu a tak jsme nazkoušeli dvě písně, které uměl každý: „Každé ráno sjíždí z hor...“ a „Indián, Indián, jaký div, jaký div...“, pod jejímž vlivem jsme si dali název Tomahawk.

Dva kusy indiánské sekyrky si následně nechal dirigent (a spolu s Pavlem Procházkou, Robertem Janíkem a Petrem Kovaříkem hlavní autor aranžmá) Martin Holčík vyřezat místo taktovek. S Martinem jsme toto okresní kolo také moderovali a to podle slabikáře. Nevím už sice proč zrovna slabikář, ale pamatuji si překvapené, nevěřící, otrávené, agresivní či pobavené výrazy a reakce účastníků plesu ve Starém Městě, kam jsme se vydali s Martinem kolem půlnoci den před Portou otestovat své připravené gagy a kde Martin s kamennou tváří předčítal rozdováděné či už znavené společnosti ze slabikáře ukázky typu „Máma má Emu, Ema má mísu“.

Tomahawk jsme uváděli na principu první člen, druhý člen, třetí člen a tak dále až do člena devátého, který ovšem nepřišel. Byla to narážka na tehdy perzekvovaného disidenta Stanislava Devátého. Pak už jsme řekli pouze bratři Dvořákové, což byl zhruba třicetičlenný zbytek souboru. Tomahawk zazpíval obě svoje písně hned dvakrát, protože jsme neměli jiný přídavek. Aplausy na otevřené scéně sklidili zejména sólisté – Jarda Hanák s občas zadrhávajícím, ale o to výbušnějším hlasem a mutující Jenda Gaťařík...

Další písni Tomahawku předcházelo zimní spaní na Břestku v iglů pod pedagogickým vedením profesora Vladislava Mazůrka, se kterým Strana zelených absolvovala více vodáckých i jiných gymnaziálních zájezdů. Jelikož se tehdy blížil 8. březen, vznikla zdravice ženám s názvem Mezinárodní den žen a s refrénem „Mezinárodní den žen, to je svátek našich Ž.“ 8. března jsme pak slavnostně a slavně všem dívkám a ženám gymnázia tuto píseň ve vestibulu zazpívali a každou obdarovali sněženkami, kvůli čemuž jsme bohužel také posunuli začátek vyučování. Naopak dřívější odjezd způsobila Strana zelených z jednoho místa v Rumunsku, kde v průběhu vodáckého putování zorganizovala noční bojovou hru O poklad velkého tukana, která nikoliv záměrně přerostla v nejen verbální srážku s domorodci. My jsme původně nevěděli o nich a oni poté nevěděli, co si mají myslet o polévaní se v nočním lese vodou, o postavách v záchranných vestách a pomalovaných pastou na zuby či o tukanovi v podání Radka Kaňovského s pádly v rukávech pršipláště, který se pohupoval na lesní louce na duši od traktoru zespodu nasvícený baterkou.

Tomahawk se díky různým cenám diváků a porot dostal až na celostátní kolo do Plzně. Při jednom z předcházejících výjezdů jsme přitom zažili srážku s režimem. Na nádraží ve Veselí nad Moravou jsme si v podchodu během čekání na přestup udělali zkoušku, při níž jsme byli ostrahou železnic zadrženi a za nepovolené shromažďování předvedeni. Následoval dlouhý výslech v klasické konstelaci hodného („já mám Portu rád“) a zlého („nepůjdete k maturitě, nedostanete se na vysokou, ničíte si životy“) ukončený zaplacením pokuty 40 Kč (jako cca 400 Kč dnes) od těch, kteří se neměli čím legitimovat. Členský průkaz Strany zelených mně tehdy nepomohl. Jednomu z členů souboru byl zabaven film z fotoaparátu, protože tehdy se nesmělo na nádražích z politicko-bezpečnostních důvodů fotit. V rámci večerního programu celostátní Porty byl Tomahawk zařazen jako první a vedení souboru se rozhodlo zvýšenou nervozitu ve sboru řešit řízenou vzájemnou bitkou všech cca 40 pěvců v zákulisí, kde se to po chvíli mlelo jako ve staré grotesce. Jako novinku jsme tehdy uvedli adaptaci titulní písně z opery Carmen, která v našem podání končila jako polka.

Vrcholný okamžik souboru přišel či spíš přijel na I. máje 1989, kdy Tomahawk navzdory politicko-administrativním překážkám vyrazil do průvodu jako alegorický vůz ozdobený květinami, brouky a třeba hesly „Ani notu nazmar“ či „Zpívej, posílíš mír“. Členové souboru stáli na korbě nákladního vozu, takže jsme se dívali soudruhům na tribuně z očí do očí, přičemž zrovna do průjezdu kolem tribuny vyšel neplánovaně text z písně Indián:“Mám dobrý nápad, však daleký je západ a romantika ta nežije už…“.

O radostný výsměch tehdejší moci jsme se pokoušeli také na tradičních gymnaziálních Hrátkách, a to parodií na právě vysílaný seriál o partyzánech Rodáci. Šlo o několikaminutovou absurdní přestřelku partyzánů a fašistů s očekávatelným výsledkem a jakože s nechtěným, ale úlevným „přepnutím“ na rakouskou televizi, kde proběhl indián z westernu. Barbora Morávková potom v sarkastické interpretaci recitovala budovatelskou báseň z 50. let Traktoristka Lída.

Se spolužákem Karlem Taftem jsme se během studia kromě moderování majálesu, Tučňalízy či kabaretů věnovali také něčemu, co by se snad dalo nazvat třídní happening a co nás mělo jednak pobavit a také klasicky uchránit od zkoušení či písemky: Den mostecké stávky vypadal jako setkání a bitka buržoazie s proletariátem na mostě vytvořeném spojením lavic. Den sovětského námořnictva a dělostřelectva byl připomenut vyobrazením bitvy sovětského křižníku s německým za použití lavic a židlí jako bitevních plavidel a aktovek jako bomb. Soudružce učitelce občanské nauky jsme pak při této příležitosti předali červenou mašlí převázané aktuální vydání časopisu Otázky míru a socialismu. Náš matikář zase pohotové zareagoval na špalír studentů vytvořený ve třídě po vítězství tehdejšího rychlého chodce Josefa Pribilince a svojí typickou rychlou chůzí došel až ke katedře, kde byl slavnostně dekorován. A podobně hravě reagoval na jindy jemu věnovanou jarní zdravici, v níž se výraz jaro prolínal s jeho křestním Járo... Nečekaně úspěšně dopadla jedna aprílová výměna tříd (prohodili jsme si třídy se 4.A.), které si obě vyučující všimly až po 15 minutách.

Poslední gymnaziální akcí zde představené generace byl koncert na zaplněné zahrádce restaurace Koruna, který se uskutečnil 21. června 1989 a to za účasti skupin Křečík (dříve Tudy cesta nevede), Beziluzíbend a Hlas z OKRu, který hrál mimo jiné píseň Horizontální a to v leže. Překvapivým číslem bylo sólo Jendy Gaťaříka, který se při Každé ráno sjíždí z hor Tomahawku nečekaně vynořil z okna sudu, Alab Gottwald strhl svým rock and rollem hraným na střeše zahrádky přítomné k tanci a Michalovi Stránskému byla za jeho zásluhy postavena živá socha.

Takže takhle nějak to možná bylo... Ale jasné je to, že to stálo za to...